Sláva rodáka ze Znojma pomalu ale jistě roste. Koneckonců, tohle jsou slova promotéra OKTAGON MMA Ondřeje Novotného: „Vládnout v K1, boxu a MMA v takové podobě? Je to můj osobní hrdina za rok 2022!“ Řeč je o Vlado Lengálovi, sympatickém bojovníkovi, který hned při setkání nabídne tykání a rozhovoří se o amatérském fotbale, kde to občas lítá, tak i o mládežnickém hokeji, kde zase lítají… úplatky. Ale především pak o nadcházejícím zápase v kleci, který se koná už 11. února v Mnichově a soupeřem mu bude Brazilec Michael Deiga-Scheck.
Jak probíhala transformace z hokejisty na bojovníka?
Chodil jsem boxovat ještě v době, když jsem hrál hokej. A na hokeji jsem se často pral. Jednou jsme hráli turnaj a frajer mě chytil do kravaty před brankou. Najednou celá střídačka stála a začala hučet. Byl jsem klučík, bylo mi 18 let, machýrek, co měl dvě náušnice. Vytrhl jsem hlavu i s náušnicemi a začal jsem to „bombit.“ Borce jsem sundal, rozhodčí nás vyhodil do konce a šli jsme do šatny. Byl to kámoš, se kterým jsem dřív hrál, což jsem ani nevěděl. On už měl hrát za chlapy, ale měl tehdy výjimku. Ale úplně v pohodě jsme si podali ruku. A jednoho kamaráda dědeček po zápase říkal: Co to tam máte za boxera v týmu? Takže já jsem začal chodit boxovat, ještě když jsem hrál za juniory hokej.
Poté když jsem začal boxovat a měl jsem za sebou pět zápasů, tak vnitřně jsem se začal ptát: Proč to dělám? To bolí. Proč jdu na zápas? Proč se vůbec s někým peru? Po zápase se ale dostaví pocity, že jsem byl v ringu sám a že jsem dokázal vyhrát. Nešel jsem střídat a jsem tady sám za sebe. Pocity vítězství jsou nenahraditelný. Jsou to chvíle, že si sáhneš na samý dno, proto ten sport děláme. Už Mike Tyson říkal, že oceňuje každýho, kdo vleze mezi provazy. Každej se s tím musí vypořádat sám a poté si sám každěj sáhne na dno svých sil. A o tomhle je MMA.
Je tedy i rozdíl v tom, že bojuješ sám za sebe, zatímco v hokeji vás je v týmu víc a může ti to v uvozovkách někdo pokazit?
Proto jsem šel do boxu. Navíc v hokejové juniorce je to tak zkorumpovaný, že pokud chceš hrát, tak musíš mít protekci. V boxu tě nikdo „neodrbe.“ Já si dveře otevřel sám. Nejsem žádnej objev roku, sem tu 15 let. Musíš zápasit a zároveň být vidět. Zápasník má určitý fáze, není to tak, že bys vždycky vyhrál. Ale pokud chceš bejt nejlepší, tak musíš porazit všechny. A u mě je to cesta, a ne nějakej lifestyle, který trvá pět let. Já takhle žiju a budu žít do konce života. Už ten odkaz dávám svým dětem a věřím, že i dalším lidem.
Je čas v tak plném programu na koníčky jako jsou hip hop a breakdance?
Dříve nebyly plné tělocvičny, kde si mohl trénovat a zdokonalovat se. Zároveň jsem chodil hrát každý pondělí hokej kvůli fyzičce v boxu, ale na to už můžu dávno zapomenout. Snažím se co nejvíce pracovat na mezerách, jaké mám. Abych nebyl jednostrannej. Já jsem boxer. A když jsem boxer, tak semnou někdo hodí třeba o zem, no. No tak vstanu. A takhle furt dokola. Já jsem v zápase snad ještě neboxoval, bojuju komplexně. Až si prosadím ještě boxing, tak budu úplnej mistr. Snažím se hlavně odpočívat s rodinou. A jedinej můj koníček je teď vesnickej fotbal, kde si poté dám malý pivo a párek a jsem spokojenej.
A není právě fotbal trochu nebezpečný? Stačí málo a kdokoliv tě může zranit.
Každý mi to říká. Ale já tvrdím, že nebezpečné je, že jdu po chodníku a může mě srazit auto. Pro mě je fotbal odreagování. Občas na mě někdo pořvává, ale já se snažím hrát férově, nejdu se tam porvat. Jednou se mi ale stalo, že mi dal frajer při zápase facku. Tak jsem mu dal dělo a on spadnul. V tu chvíli se na mě seběhnul celej tým (směje se). Byl to přátelák v jiným okrese a oni mě neznali. V tu chvíli jsem začal monitorovat, jak terminátor a říkal jsem si: Toho sundám, toho sundám! Ale pak jsem si hned uvědomil: Ty vole, to mě ale zavřou. Takže to vyhaslo. Já ani takový ostudy nechci dělat a nechci se do takových situací dostávat. Jinak ještě k otázce, já už zranění měl, byl jsem na operaci s ramenem, to jsem byl rok mimo. Půl roku jsem měl zlomenej čtvrtej a pátej metakarp, pak jsem měl zlomenou čelist, teď mi budou rovnat nos… Musíš se otřepat a jí dál. Můj cíl je titul a k němu není deset zápasů. Stačí dva nebo tři zápasy, seš star a máš kredit. Je to vážně těžký, ale chci dosáhnout toho nejvyššího.
Zápas proti Scheckovi se blíží, nezbývají ani dva týdny. Tak jak se cítíš?
Parádně, jsem připraven a strašně se na to těším. Držím se názoru, že bojovník by se měl pořád udržovat ve formě. Dneska to funguje tak, že bojovník musí bejt připravenej a drapnout největší výzvy. Seš v laufu a jedeš. Pokud je chuť a drajv, tak jeď dál.
Lengal vs Scheck… Když si přečtu komenty na Instagramu, tak tam stojí „urvi to, není o čem, pomsta, Vlado ho zabije.“ Tak bude to tak?
Přeju si a udělám všechno proto, aby to tak bylo. Ale rád bych to uvedl na pravou míru. Není to zkreslený zápas, jak to lidí vidí. Je to zápas v Oktagonu a proti mně těžkej soupeř, co má kvalitu.
Všeobecně se ví, že ve tvojí váhové kategorii je silná konkurence jako Sanikidze, Buchinger, Tichota nebo nově Keita. Koho z těchto jmen vnímáš jako největšího rivala a koho chceš sundat na cestě za titulem?
Tohle je největší topka, která tady je. I v evropským měřítku. Ivan Buchinger je úplně největší strop. Pokud chceš vyhrát, tak musíš porazit ty nejlepší. A já bych chtěl. Domluvil jsem se s Ondrou a on mi říká: Chceš titul? Ok. Pojď odspodu a poraž je. To je moje cesta. Každým zápasem se zdokonaluju. Mluví za mě činy a ne slova, takže musím teď něco ukázat, abych podobný zápas dostal. Chci se tam dostat a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Může se i stát, že Sanikidze přejde do jiné váhy, Keita vyhraje a půjde do UFC, další dvojka třeba nebude připravenej na zápas – nepřeju nikomu nic špatného, ať jsou všichni zdraví – ale vždycky se může ta cesta nějak otevřít. Takže já nějakou vidinu mám, ale nyní se soustředím na Mnichov.
Máš šestiletého syna, který chodí na tvoje tréninky. Přál by sis, aby šel ve tvých stopách?
Přál bych si to. Hraje fotbal, zároveň chodí na judo a MMA pro děti. Řekl jsem mu několikrát, že to nemusí dělat, pokud nechce, protože to je hrozně složitý. A on mi řekl: Táto, víš, jakou si nechám příště zahrát nástupovku? Jako ty! Vidí rodiče jako vzor. Je bojovník, má to v sobě. Asi to vidí u mě, je to takovej šoumen. Když jsem chtěl hrát hokej, tak jsem vstával v půl pátý, abych stihnul autobus. On má všechno. Vozím ho na trénink i domů, dostává tam najíst, my jsme pomalu neměli co do huby… Takže pokud chce dělat něco naplno, já jsem jedině rád.
Jak vlastně vypadá dětské MMA?
Nemůžou být údery na hlavu. Učíme je hlavně úpolovou gymnastiku a nějaké lehké praní proti sobě, aby si toho druhého osahali. Takové lehké držení, škrcení, páčení. A když se bojuje podle pravidel, tak můžou i kopy na tělo. Zápas skončí vždycky remízou. Líbí se mi to, kluci se perou i doma. Já jim říkám: Buď se neperte a dělejte něco jinýho nebo když se chceš prát, tak choď na tréninky a dělej to pořádně… Chodí bojovat můj tříletej syn, protože dostal jako dárek rashguard (oblek fightera) a vždycky dělá kotouly nebo v uvozovkách nějakou gymnastiku. Půl hodiny to vydrží, a pak si jde hrát. Ale jde se vždycky prát. Nyní mi tvrdil, že škrtil šestiletého soupeře. A boreček plácal. Říkám mu: Tys ve třech letech uškrtil šestiletýho kluka? (směje se). Strašně se mi líbí, že dávám svým dětem nějakej odkaz. Je to moderní, vidí to odevšad. Hrajou doma FIFU nebo UFC, je to prostě Mainstream. Moje manželka jezdí taky na zápasy, takže kluci v tom od mála vyrůstaj. Jsou jak šílenci, furt se rvou. Ale ve škole maj úplně normální chování. To je o výchově. Říkám jim ať mladším pomáhají a od starších si nenechají nic líbit. A když tak jim řekni, že táta boxuje (směje se).
Dříve jsi spolupracoval s nadací Červeného kříže. Co přesně jsi dělal a angažuješ se tam ještě dnes?
Angažoval jsem se v nízkoprahovým středisku, ta spolupracuje s Červeným křížem. Pro děcka jsme udělali den, kde si mohli vyzkoušet různý sportovní věci a my na ně dohlíželi. Dneska jsem bohužel nenavázal žádnou spolupráci od dob covidu. Takže nevím, jak se to změnilo. Ale asi by nebyl problém, na to nějak navázat. Dřív jsem byl hodně vidět ve školách. Mladí fotbalisti mě zvou na kempy a já tam dělám pádovou techniku a koordinační cvičení. A dneska jezdím i na tábory.
Jsi milovník tetování, na zádech máš například podobiznu Rocky Balboy. Tak přibyl by nějaký nový motiv v případě vítězství v kleci?
Víš, že jsem o tom zrovna včera přemýšlel? Fakt! Nemohl jsem spát a říkal jsem si, že kdybych získal titul, tak jestli bych si to nechal zvěčnit? Protože jsem jednou viděl, že zápasník měl vytetovanej černej pásek na břiše. Ale mě tetování hrozně bolí, a i proto nemám nic dodělanýho. Jinak bych byl celej počmáranej. Si všimni, že bojovníci mají všechno rozškrábaný, na sobě naplácaný… Já nemám skoro žádnej podkožní tuk a strašně to bolí. Cítím, jak mě bolej svaly. Ta bolest někoho baví, ale já chcípám.
Řekneš po dalším zápase opět, „zdravím mámu, je to doma?“
Říkala mi manželka, že to mám změnit. Mám prý říct něco na ní. Já to mám od Viktora Ujčíka, bývalého hokejisty. On byl hroznej srandista, když dal gól, tak hlásil na kameru. Já na něj koukal v televizi a říkal jsem si, že když budu jednou slavnej, tak budu zdravit úplně stejně. Takže to dělám a říkají to i moji synové. Jen si musím dát pozor, abych to fakt řekl do správný kamery, někdy to není ten hlavní záběr, co jde do televize. Když jsem bojoval s Ryšavým, tak měla moje máma šedesátiny a já se jí moc omlouval, že nepůjdu, protože zápasy mě živí. Ale do kamery jsem po zápase řekl, „Mámo, je to doma.“ Ona se dívala a byla moc šťastná.
