Ta zpráva způsobila šok. Martin Fenin, bývalý vynikající útočník, který ale ve fotbalové kariéře zažil dost kotrmelců, se stane bojovníkem MMA. Duel ho čeká v létě ve Frankfurtu, kde zažil nejslavnější část kariéry. Nyní se připravuje na tu druhou a poskytl Sports24.cz telefonický rozhovor. Zrovna byl na cestě na trénink. Jak jinak.
Co jste dělal posledních pět let, když už jste nebyl profíkem?
Moje fotbalová kariéra byla hodně turbulentní. V roce 2017 jsem už jsem fotbalu dával poslední šanci a upřímně jsem ani moc neměl sílu pokračovat. Poté jsem mluvil s trenérem Zdeňkem Frťalou, což je můj velký kamarád z Teplic, že to ještě zkusíme. On sám říkal, že je škoda to zabalit a nabídl, že bych mohl hrát za Varnsdorf, kde je absolutní klid. Každý, kdo byl někdy ve Varnsdorfu, tak potvrdí, jak to tam vypadá, člověk je úplně odtržený od reality a měl by klid na práci. Zároveň bych byl mentorem mladších kluků, což mě lákalo a přijal jsem to. Vše šlo podle plánu a dohnal jsem tréninkové manko. V prvním zápase jsem dal navíc gól, takže parádní začátek. Ale v dalším přáteláku jsem si přelomil ruku na půl, dali mi tam dlahu a musel jsem na operaci. V tu chvíli se to ve mně nějak zlomilo, navíc jsem se v tu dobu rozešel s přítelkyní. A v zimě jsem Zdeňkovi zavolal a řekl jsem mu, ať mi dá ještě deset dní, že nemám vůbec sílu přijít, měl jsem úplně černo před očima. Za deset dní jsem mu ale řekl, že to nejde.
Další dva roky jsem byl víceméně jenom sám doma a chlastal jsem. Na jednu stranu jsem byl šťastný, protože po mně nikdo nic nechtěl a neměl jsem na sebe žádný tlak. Takže dva roky byly takový nijaký, poté se ve mně něco probudilo, když jsem byl 14 dnů v Ikemu. Tam se to zvedlo, protože si člověk uvědomí, že je asi něco špatně. Po tomhle všem jsem dostal zase chuť do fotbalu, ale věděl jsem, že po té dvouleté pauze bude návrat strašně těžký. Proto jsem se dohodnul s Pavlem Novotným (starosta Řeporyjí), kde bydlím, že odehraju nějaké zápasy, budu se připravovat s kondičákem, protože poté už je jedno, jestli hraje člověk 3. ligu nebo I. A. třídu… No a poté přišla korona a tam se to definitivně zlomilo. Bylo jasný, že po čtyřech letech se nemůžu vrátit na vrchol, takže jsem to vzdal.
Asi se shodneme, že MMA není sport pro každého. Cítil jste i někdy dřív, že pro bojové sporty máte nějaké vlohy?
Na rovinu, to jsem nikdy necítil. Naopak jsem si myslel, že je to něco, co mi vůbec nemůže jít. Já mám jednu velkou výhodu. Já se nemusím přemlouvat, abych šel pracovat, protože jsem nějaké peníze investoval, takže já bych nic dělat nemusel. Což je ale špatně, protože člověk, když nic nedělá, tak vymýšlí kraviny, nudí se a hledá se.
Tenkrát se mi přes fotbalového agenta Jirku Müllera ozval Oktagon. Já jsem název znal, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. A tak asi jako každý Čech, jediné, co jsem věděl, že tam bojuje Vémola a měl jsem to zafixované jako nějaké násilí. Oni mě poprosili, že bude turnaj v Německu, chtěli tam expandovat a jestli bych jim s tím nepomohl, protože to bylo ve Frankfurtu, kde jsem jako doma. Zaplatili by mi letenku a zda-li bych jim nepomohl s kontakty. Což jsem byl rád, že se můžu do Německa alespoň touhle cestou vrátit. Ale co jsem nečekal, že na první schůzce na mě vybalí, jestli bych nechtěl do klece. Takže na první dobrou jsem jim řekl, jestli se náhodou nepos*ali. (směje se) Oni mi řekli, v klidu, nechceme po tobě odpověď hned, nechej si to projít hlavou.
Přišel jsem domů, řekl jsem to manželce a ta řekla, že to musím přijmout, že je to šance, což jsem upřímně nečekal. Takže jsem nad tím začal přemýšlet a říkal jsem si, že to je třeba to, co hledám. Protože člověk má od sedmi let tělo v nějakém režimu a najednou z toho vypadne. To bylo asi to, co mi nejvíce chybělo. Mně nechyběly peníze, mně nechybělo nic, já jsem všechno měl, ale zkrátka mi chybělo, že ráno v osm vstanu, v deset mám trénink a poté mám nějakou regeneraci. Takže se to začalo otáčet, navíc žena mě nikdy nezažila jako profesionálního sportovce. Pro mě je i motivace ukázat rodině a kamarádům, že na to mám. Ostatním dokazovat nic nemusím. Ale těm nejbližším ano, mám stále srdce sportovce. Navíc je to výzva, která není žádná sranda. Takže když to dokážu, ten dril těch deseti měsíců, tak ať to dopadne, jak to dopadne, tak musí každý říct klobouk dolů, protože to vážně nedá každý. Vzal jsem si to tedy osobně. Navíc když jsem hrál v Řeporyjích, a to bylo takový jeden trénink, o víkendu zápas, nebylo to nic, co by mě naplňovalo… Jediné požadavky k Oktagonu byly, aby mi zařídili trenéra a ten denní režim. Že se vrátím zpátky do mé rutiny. A takhle jsme se dohodli. Žádné peníze jsme neřešili.
Vaše matka ve videu, které sdílel Oktagon MMA, říká, že se neumíte prát a má z toho zápasu hrůzu. Rodina Vám tedy tento nápad rozmlouvala?
Já jsem je postavil před hotovou věc. Tak samozřejmě, že asi žádná máma není nadšená, pokud nemá svého syna bojovníka od malička. Navíc, když tomu sportu nerozumí. A já jsem si myslel to samé, dokud jsem do toho sportu neproniknul. Nyní už vím, že se to vůbec nedá srovnat s fotbalem, jaká je to dřina, co se za tím vše skrývá a jak ti lidi dřou. Samotného mě to až překvapilo. Takže moji mámu taky jako první napadlo, že tam budu ležet, budu mít rozsekanou hubu a že mě tam někdo přizabije. Takže ji chápu.
Jak dlouho trvala aklimatizace na mód bojovníka?
Já mám štěstí, že jsem u Pepy Krále, kde je gym de facto rodinný. Což je alfa a omega. Protože kdyby mi to znechutili, tak nevím, co bych dělal. Mé první tréninky byly fakt trapný. Věřil jsem si, že mi to půjde lépe, ale ono je to vážně něco jiného než fotbal. Je tam úplně jiná koordinace pohybu, navíc já jsem dříve používal ruce maximálně, když jsem se geloval. (směje se) Začátky byly fakt strašný, ale výhoda byla v tom, že všichni říkali, ať jsem v klidu, že do toho dávám všechno a že to přijde. Navíc prý bylo vidět, že jsem sportovec a stavím se k tomu dobře, a ne jako někdo, kdo si to chce zkusit, ale zároveň je vidět, že neví, jaká bije. Takže začátky velmi těžký, ale teď už se tam cítím líp.
Jak vypadá nyní Váš běžný den?
Minulý týden jsem měl osm tréninků. V pondělí chodím dvakrát, v úterý jednou, ve středu si jdu zaběhat, čtvrtek dvakrát, pátek jednou a o víkendu ještě jednou, pokud Pepa není s nějakým reprezentantem. Kromě středy, kdy musím hlídat, protože žena chodí do práce, chodím do gymu každý den. Je skvělý, že se mi věnuje ten nejlepší trenér.
Máte s Oktagonem dohodu, že alkohol a večírky neexistují, nebo je to čistě na Vás?
Žádná taková dohoda neexistuje. Ono to není jako ve fotbale. Když tam nějak porušíte životosprávu, tak stále je na hřišti několik spoluhráčů, kteří Vám pomohou. Tady když se na tu přípravu vy*eru, tak já dostanu na držku. Poté by to ale dopadlo tak, jak nechci. Já chci ukázat, že na to mám, že mám v sobě srdce sportovce a že to prostě dám. Já tam chci vypadat co nejlépe. Chceme si s trenérem říct: ‚Hele, dali jsme do toho všechno, víc jsme udělat nemohli.‘ A poté už záleží, jak bude vypadat zápas.
Co je cílem? Je to pro Vás výhra nebo samotná cesta a určité potvrzení, že na to máte?
Chci vyhrát, to je jasný, to by poté nebyl sport. Můj cíl je ten, když mi někdo řekne: ‚Hele, když jsem tě viděl na začátku, tak klobouk dolů, na to že jsi byl na začátku taková kopačka.‘ A když prohraju, tak ať padnu jako bojovník, abych tam sebou neplácal po zemi. Aby si lidi řekli, že jsem se to naučil. Já už dneska třeba vidím, když jsme rozdělení na určité skupiny v tréninku, tak člověk pozná, kdo ten sport někdy dělal.
Jaké ambice máte do budoucna, zůstane u jednoho zápasu?
To je strašně těžká otázka, protože člověk neví, jak bude vypadat v tom ringu. Já nechci říkat nikdy, ale myslím si, že v Německu už ne, tohle téma jsme už myslím vyčerpali. Já ještě soupeře nevím, ale kdyby se podařil německej fotbalista, tak by to byla samozřejmě pecka. A když bych vyhrál, neudělal bych ostudu a přišla by nějaká nabídka, která by mě zajímala… Tak i proto, že bych byl v nějakým tréninku, tak neříkám, že bych ji vzal, ale určitě bych o tom přemýšlel.
Slyšel jsem, že je pro Vás vzorem bývalý fotbalista a fighter Miroslav Slepička. Můžete to rozvést?
Já jsem s ním hrál chvíli v reprezentaci, když se tam mihnul. Slyšel jsem, že dělá MMA, ale člověk to moc nevnímal, když to dříve nesledoval. A nedávno vlastně přišel k nám do gymu, takže jsme se na tohle téma chvíli bavili. Mluvil jsem o něm už se zmiňovaným Zdeňkem Frťalou, který mi říkal, že on má toho bojovníka v sobě, už jako útočník byl rváč a navíc byl z Příbrami… Když koukám na tebe, tak takový nejsi, takže já do toho půjdu jinak.
Já jsem to spíše myslel tak, že právě Slepička měl zápas v kleci a poté se vrátil k fotbalu. A dokonce odehrál i nějaké zápasy za Příbram v lize.
Jo takhle. Upřímně, nechci dělat žádné závěry, ale nečekaně jsem se rozloučil s kariérou v Německu, kdy by mě nenapadlo, že ve Frankfurtu ještě někdy nastoupím, což se mi teď v létě povedlo. To byl můj tajný sen, který jsem věděl, že se mi nesplní a ono se to povedlo. Zahrál jsem si ještě jednou před 50 tisíci lidmi, dal jsem gól, byla na tom zápase dcera a lidi zařvali moje jméno. Takže jsem si tohle mohl odháčkovat a byl jsem šťastný.
A nyní jsem přesvědčený o tom, že když dám trénink bez zranění, tak na tom budu fyzicky tak, že bych si věřil i na nějakou rozlučku v Teplicích za béčko ve 3. lize. Neříkám, že bych byl někde tahounem v první lize a hrál 90 minut. Ale když by byl nějaký tlak, tak na posledních dvacet minut, proč ne… Fyzicky na tom budu na sto procent a jediný rozdíl je jenom fyzička. Další věc je, že já jsem útočník, nezapomněl jsem dávat góly. Takže mám to pořád v hlavě a byl by to krásný happyend se vším všudy. Poté bych mohl v klidu zavřít krám.
