Nikdo pořádně nevěděl, co od prvního ročníku 1993/1994 očekávat. Zmizely slovenské kluby, přibylo šest českých nováčků a panovaly velké obavy z úbytku kvality. Ty se nakonec nepotvrdily. A nezměnil se ani mistr. Stejně jako v posledním ročníku československé ligy se radovala Sparta Praha.
Sparta měla široký kádr napěchovaný hráči se spoustou zkušeností z těžkých evropských bojů. Do ligy vlétla jasnou výhrou 5:1 nad Brnem. Historicky prvním střelcem samostatné ligy se stal kapitán Jozef Chovanec. „Je to výrazný mezník v mé kariéře,“ vzpomínal po letech na povedený přímý volný kop. Prvních pět kol byla Sparta stoprocentní, ale její pronásledovatel nesl překvapivé jméno – Drnovice, malá víska na Vyškovsku a jeden z noviců.
19. 9. 1993 se hrálo 234. a zároveň první derby. Na hřišti se prohánělo třináct reprezentantů, brankáři Sparty Petru Koubovi náhle zemřel otec a v divokém zápase byly k vidění hned tři červené karty, první z kariéře obdržel například sparťan Pavel Nedvěd. Na góly to bylo 1:1. Za Slavii Šmicer, za Spartu Frýdek, velká jména budoucnosti.
Naštěstí se nepotvrdily obavy, že úroveň půjde strmě dolů. Favorita ligy vedl mistr Evropy z roku 1976 Karol Dobiáš a vrásky mu dělal především už výše zmíněný záložník Pavel Nedvěd. Snaživý mladík byl od přírody obrovský bojovník, který z důvodu přemíry snahy dělal na hřišti někdy ostré a zbytečné zákroky. Na podzim si připsal hned tři červené karty. Trenér Dobiáš tak vyřkl legendární soud: „Nemá před sebou žádnou budoucnost! Může být rád, když se ve Spartě vejde na lavičku,“ tvrdil na adresu hráče. „Méďa s námi nikdy nic neslavil a nechodil ani na kafe do námi oblíbeného Parkhotelu,“ přidali se spoluhráči. Hříšník dostal trest na čtyři zápasy. Spolu se zimní přestávkou to pro Nedvěda znamenalo čtyři měsíce bez fotbalu. Posílený Dobiášovým výrokem však zatnul zuby a na jaře už z něho byla hvězda soutěže. Na velká slova ho nikdy neužilo, dával přednost činům.
Slavná Dukla Praha měla po podzimu pouhé tři remízy a další políček ji na jaře zasadil kanonýr Sparty Siegl, který jí dal hattrick během pouhých šesti minut, čímž si vysloužil stále platný rekord. Horst Siegl a Martin Frýdek, to byla v devadesátých letech fotbalová dvojčata. Hráli poslepu, Frýdek přihrával, Siegl skóroval. Oba módní plavovlasý účes, vlasy téměř na ramena, vystříhaný ježek a učesaná ofina. Klapalo jim to jak v soukromí, tak na hřišti. „Nikdy jsem nepočítal, ke kolika gólům jsem Sigimu pomohl. Já bych nahrál každému, ale on tam vždycky stál. Měl vynikající výběr místa,“ vzpomínal po letech drobný záložník.
Vynikající výběr místa prokázal Siegl i v jarním derby. Majitel Sparty Petr Mach rekonstruoval Letnou, a tak hrála Sparta celé jaro na Strahově. A i když bylo 10. dubna, tak hustě sněžilo. Slavia rychle vedla po brance Bejbla, ale sešívaným nevyšel tah s mladým obráncem Martinem Hyským. Blonďatý bek měl hlídat Siegla, což ovšem zle nevyšlo a kanonýr tak vstřelil na jaře už svůj druhý hattrick a pomohl Spartě k vítězství 4:1. „Hyský je ještě mladý kluk, určitě se někam vykope,“ smál se Horst, když soupeře sám roznesl na kopytech. Navrátilec Knoflíček si jen povzdechl: „Vždycky, když Slavii o něco jde, tak prohraje… Ale život jde dál.“ Tohle nebyl krok, nýbrž skok k titulu. Jako malou útěchu mohli fanoušci sešívaných brát, že tentýž den hokejová Slavia v čele s Vladimírem Růžičkou postoupila do hokejové extraligy.
Sparta měla v tu dobu skutečně silné mužstvo. I když před sezonou odešel do Německa klíčový záložník Jiří Němec, tak měl Dobiáš kam sáhnout. Slovenský trenér převzal tým od Uhrina, který šel k reprezentaci a před dvěma lety se s klubem dostal dokonce do semifinálové skupiny PMEZ (předchůdce Ligy mistrů), když doma porazil Barcelonu!
V bráně Petr Kouba, Fotbalista roku 1993. V obraně legenda Jozef Chovanec, jeho učeň Jiří Novotný, standardně nadstandardní Petr Vrabec, v záloze neúnavný bojovník Pavel Nedvěd a hvězdné duo Frýdek a Siegl. Největším oblíbencem fanoušků byl ale zřejmě Lumír Mistr. Bohémský záložník a další zastupitel devadesátkového účesu „vpředu byznys, vzadu party“. Především ale Mistr představoval nápaditý uragán útočných akcí, kterého po hříchu často trápilo zdraví. Členem týmu byl i teenager Pavel Horváth, ale v sezoně naskočil jen do jednoho zápasu. „Jak se mi pozdával jeho výkon? Měl by pít víc džusu, na konci zápasu už ho chytali křeče,“ vyjádřil se na jeho adresu Dobiáš. Horváth už šanci nedostal, a tak po sezoně zamířil k nováčkovi do Jablonce.
Naposledy v historii se hrálo systémem, že byly za výhru dva body. Sparta se radovala rychle, už po 26. kole měla jasno. Zvítězila před Slavií o šest bodů, kdyby se v tu dobu hrálo už tříbodovým systémem, bylo by to prvenství dokonce o čtrnáct bodů.
Aby měla Sparta štempl na úspěšnou sezonu, toužila ještě vyhrát domácí pohár. Ve finále se jí postavila Viktoria Žižkov. V té době se jednalo o velkého rivala, protože prezidentem klubu byl Vratislav Čekan, věčný soupeř sparťanského bosse Petra Macha. Žižkov zvítězil na penalty a zhatil Spartě sen o double. Uražený Mach odmítl Čekanovi podat ruku. Rozhodčí Petr Mádl po zápase slavil s hráči Žižkova na diskotéce, což nejdříve odmítl, po čase ovšem potvrdil. Ve funkci rozhodčího po této aféře skončil.
Zastavme se nyní na chvíli u majitele Sparty Macha. K příběhu ale musíme zmínit muže jménem Boris Korbel. Tento Čechoameričan v roce 1990 chtěl majetkově vstoupit do Sparty. Jenže se tam nepohodl, a nakonec se rozhodl pro rivala ze Slavie, která tak po mizerných letech věřila, že by mohla v tabulce stanout před Spartou. A Korbel začal po revoluci sypat do klubu neuvěřitelné peníze. V Edenu nakonec vydržel pouhé dva roky, ale spustil docela lavinu. 90. léta byla v českém fotbale pověstná tím, že do něj vstupovali podnikatelé, kterým se říkalo mecenáši. Někteří z čistě nadšených fanouškovských důvodů, další se rádi viděli v záři reflektorů a našli se i tací, kteří měli fotbal jako dojnou krávu.
A velkým esem se stal právě Petr Mach. Ten nejdříve Spartu pouze sponzoroval, později se ale v pouhých šestadvaceti letech stal předsedou! Mistrovský kousek se mu povedl, když během jediného večera zprivatizoval celý klub a stal se jeho majitelem. Na členské schůzi fotbalového oddílu navrhl transformaci občanského sdružení na akciovou společnost. Rafinovaně nabídl všem členům, že se mohou stát akcionáři. Jenomže tehdy neměl skoro nikdo kapitál, a tak Mach navrhl, že zaplatí pouhých pět milionů korun za balík 91 procent akcií a stovky milionů investuje do výstavby stadionu. Většina přítomných jeho plán odsouhlasila. Tak se Mach stal vládcem nejslavnějšího českého klubu. Silní majitelé se v devadesátých letech objevovali i v dalších klubech, jako například v Brně, Chebu, Drnovicích, Blšanech či Děčíně. Většinou to byla party jen na pár sezon. A dost mecenášů mělo poté opletačky se zákonem.
