Petr Čech si po konci fotbalové kariéry našel nové hřiště, jen je z ledu a branka je o dost menší. V Británii chytá za Haringey Huskies, baví ho rychlost i tlak v brankovišti a říká, že mu to připomíná velké fotbalové večery. Zároveň otevřeně mluví o tom, že se chce jednou naplno pustit do trenérské práce, ale zatím tomu dává čas kvůli rodině.
Z fotbalu odešel v roce 2019, jenže vypnout režim soutěžení se mu nepovedlo. Hokej pro něj navíc nebyl náhodná záliba, spíš návrat k dětskému snu. Jako kluk chtěl chytat na ledě, jenže gólmanská výstroj byla mimo rodinný rozpočet. „Výstroj pro gólmana byla strašně drahá a my jsme na ni neměli. Táta mě proto vzal na fotbal,“ vzpomíná.
Motýli v břiše na ledě
Dnes chytá za Haringey Huskies a hokej popisuje jako hru, která ho dokáže nakopnout stejně jako fotbal na nejvyšší úrovni. „Hokej je pro mě stejně vzrušující jako Premier League,“ říká. V brankovišti se prý znovu vrací ten známý pocit, kdy se všechno láme v jedné vteřině. „Miluju ten pocit, když stojíte v brance a víte, že tým spoléhá právě na vás.“
Jeho cesta britským hokejem už má slušný seznam zastávek. Po fotbalové kariéře debutoval v NIHL za Guildford Phoenix a postupně si vyzkoušel i Chelmsford Chieftains, Oxford City Stars nebo krátkou epizodu v Belfast Giants, tedy v prostředí nejvyšší britské soutěže. Čech zároveň přiznává, že led ho lákal už během posledních let ve fotbale. „Někteří lidé chodí do posilovny, někteří hrají tenis, někteří jezdí na kole. Já jsem hrál lední hokej. Trénoval jsem s týmem, ale nehrál jsem utkání.“ Hokejové tréninky mu pomáhaly rozbít stereotyp a vypnout hlavu od fotbalové rutiny.
Hokej je podle něj v některých věcech podobný, jinde brutálně jiný. Číst hru, reagovat a věřit reflexům platí pořád, jenže střely v hokeji létají rychleji a času je méně. Právě to je na tom pro něj nejvíc návykové.
Kouč až po dětech
Vedle hokeje si Čech nechává otevřené dveře k dalšímu návratu do fotbalu, tentokrát z lavičky. Trenérská dráha ho láká dlouhodobě, jen do ní nechce skočit po hlavě hned teď. Chybí mu už jen nejvyšší licence UEFA Pro a časování má jasné. Rodina je momentálně na prvním místě, protože chce být co nejvíc u dětí, které hrají ve Fulhamu a objevují se i v českých mládežnických výběrech. „Chtěl jsem se dívat na svoje děti, jak hrají fotbal, spíš než trávit čas na jiných stadionech a sledovat, jak hrají ostatní,“ vysvětluje. A dodává: „Snažím se využít toho, že jsem víc nablízku a vidím je růst, což jsem při aktivní kariéře ne vždycky mohl.“
Až děti víc dospějí, chce to zkusit naplno. „Potom bych chtěl trénovat,“ říká. „Dává mi to motivaci. Cítím uspokojení, když trénuju hráče a týmy. Je to cesta, kterou se možná vydám.“
Mezitím má rozjeté i další věci mimo sportovní šatny. Věnuje se leadership consultingu a pořádání sportovních akcí, dokončil magisterské studium obchodní administrativy a pracuje i na doktorátu, který se točí kolem udržitelnosti Ligy mistrů jako obchodního modelu. Vypadá to jako plný kalendář, ale u Čecha je to spíš standardní výbava. Ať už v brance na ledě, nebo jednou na lavičce, soutěžení se mu zkrátka nechce pouštět z rukou.
