Podobně jako Cristiano Ronaldo by chtěl žít asi každý fotbalista. Pohybovat se mezi elitou, sbírat ocenění, řadit se po bok těch nejlepších hráčů všech dob. Zasvěcení ale ví, že až sem vede ukrutně dlouhá cesta. Své by mohl vyprávět také Jan Stejskal, hráč pražské Slavie, který se zkouší prosadit na hostování v Olomouci.
Jmenovec bývalého vynikajícího brankáře českého nároďáku se zatím ve velké fotbale dere na výsluní jen horkotěžko. Sám ale tvrdí, že kdo si počká, ten se dočká. Gólman Jan Stejskal, který v letošní sezoně stráží svatyni Olomouce, se v rozhovoru pro Sports24.cz rozpovídal o své kariéře, mentálním tréninku i cílech pro budoucnost.
Velký talent českého fotbalu, bývalý mládežnický reprezentant, kmenový hráč Slavie, teď brankář Sigmy Olomouc. Jak byste se popsal vy sám?
Skromný kluk, týmový hráč. Určitě mi pomohly reprezentační starty, z toho se snažím těžit i v dospělém fotbale. Ale zároveň se snažím působit klidně. Nějak takhle bych se popsal, flegmouš v bráně. (smích)
Kdokoliv, kdo patří do kádru Slavie, na sebe strhává velkou pozornost, vy se ale spíše pohybujete po hostováních. Věříte, že šance může pořád přijít?
Určitě, pořád jsem její hráč, takže tam nějakou šanci vidím. Je jen na mně, abych v lize něco ukázal. Když to nebude stačit, budeme hledat někde jinde, ale pořád žiji v myšlence, že se do Slavie chci někdy vrátit.
Mohla by být v tomto směru právě Olomouc zlomová?
Proto jsem sem šel. Líbilo se mi zázemí, styl hry, to, co trenér chce. Takže doufám. Líbí se mi tady, klidně by to mohla být i nějaká zadní vrátka.
Podobně se na Hané dařilo i Aleši Mandousovi, který se ze Sigmy propracoval do sestavy Slavie a kádru pro EURO. Myslíte, že budete mít stejný osud?
Je tomu tak, s Mandym (Alešem Mandousem) nás to spřátelilo, dost si píšeme, přejeme. On se ptal, jak to bylo ve Slavii, já se ptal, jak to bylo v Olomouci. Užší kontakt máme a určitě bych se nezlobil, kdyby ta cesta byla stejná.
„Věříme, že pro Slavii může být platný jak v budoucnu, tak i v současnosti,“ řekl po vašem přesunu do Prahy z Mladé Boleslavi sportovní ředitel Slavie Jiří Bílek. Jak se vám ta slova tehdy poslouchala?
Hezky, už nejsem nejmladší talent, jsem střední generace, takže když mě Slavia kupovala, měl bych být použitelný. Nešel jsem jako talent do budoucna, ale věřil jsem, že kdyby byla potřeba, můžu Slavii pomoct. Bylo to pár startů, ale osahal jsem si to.
Ano, šancí zatím moc nepřišlo. Tři zápasy za Slavii určitě není taková porce, jakou jste si představoval.
Šel jsem tam s tím, že to tak první půlrok bude. Věděl jsem do čeho jdu a chtěl jsem se začlenit, najít styl, který trenér po gólmanovi chce. Po tom půlroce jsme byli i s trenéry gólmanů domluvení, že potřebuji chytat. Říkali jsme si, že když tam vidina chytání nebude, tak budeme hledat něco jiného. Jen trénovat mě nebaví, jsem zápasový typ a vím to o sobě. Když je zápas, přepnu do jiného módu a užívám si to více.
Co bude po skončeném hostování v Olomouci? Boj o místo ve Slavii? Nebo další hostování?
Jsem tady do léta a teď koukám do přítomnosti. Bojuji o to, abych začal chytat ligu tady v Olomouci a v létě uvidíme. Když se bude Mandymu nebo Kolymu (Ondřej Kolář) dařit, vidina tam moc není, ale jsou náznaky, že bych třeba mohl pokračovat tady. Mám to nastavené tak, že buď Olomouc, nebo Slavia, na nic jiného nemyslím. Co bude potom, je ve hvězdách. Ale nebránil bych se tomu zůstat tady.
Za Olomouc jste zatím v lize odchytal dva zápasy. Vinu nese i zranění jedničky Macíka, místo mu už ale určitě nebudete chtít vrátit. Pomůže i příprava, ve které zatím chytáte?
Pomohly hlavně poslední dva zápasy v lize, ke konci podzimní části. To mi pomohlo a dodalo hodně vnitřní síly. To, že se Matúš zranil, bohužel, ale myslím na sebe. Chci chytat a pomoct Sigmě na hřišti, ne mimo.
S fotbalem jste začínal v Pardubicích a Hradci Králové. Jak na ty časy vzpomínáte?
Pardubice mi daly fotbalové začátky a Hradec mi dal vstup do profesionálního fotbalu, takže jsem oběma klubům vděčný. V Hradci jsem se sice moc neprosadil, ale pomohla mi třetí liga v Převýšově. Tyhle tři kluby pro mě byly osudové a do života profesionálního fotbalisty mi daly hrozně moc.
Vždycky vás to táhlo do branky?
Táhlo. Taťka byl fotbalový gólman, postupem času kvůli zdravotním problémům futsalový. Rodina je brankářská. Brácha sice hrál, ale mě to táhlo do branky. Líbí se mi zodpovědnost vůči týmu, musíte být bezchybný a je to takový individuální sport v kolektivním. Snažím se být na hřišti vůdčí typ. Ale je pravda, že do přípravky jsem střídat, poločas chytání, pak jsem hrál. I to mi ale pomohlo, jako útočník jsem viděl, jak se brankář chová. Doporučuji všem, aby zkoušeli co nejvíc postů, pak to v budoucnu zúročí.
Vy sám už jste to zúročil. Před čtyřmi lety jste dal v MOL Cupu gól.
Jo, to je pravda. To mi spíš pomohl futsal, bylo to jako nějaký futsalový signál. Asi jsem gólový, byl jsem jednou v profesionálním zápase ve vápně a dal jsem gól. (smích)
Takže byl vzorem Zidane z pole nebo Buffon z branky?
Iker Casillas. Naprosto. Teď má Alissona Beckera, ale Ikera jsem měl vylepeného v pokojíčku a byl to můj bůh. Sledoval jsem jenom jeho.
Čím byste byl nebýt fotbalu? Jaký byl váš sen, když jste byl kluk?
Musím říct, že vždycky fotbal. Kdo mě zná, tak ví, že jsem od mala kopačák. Pamatuji si památnou větu ze střední, kdy říkala učitelka, ať si nemyslíme, že se fotbalem budeme někdy živit. A já vždycky říkal, že si to myslím a půjdu za tím. Věřil jsem si, na žádnou jinou profesi jsem myšlenky neměl.
Co bylo nejdůležitější? Výdrž, píle, dřina?
Samozřejmě mít talent, píli, věřit si. Důležité je mít sebejistotu a jít si za tím. Jakmile je nějaká překážka, neustoupit. Jít dál a mít v hlavě, že to dokáži. To rozhoduje. A samozřejmě taky, co si budeme, nemůže vás v šestnácti pohltit noční život. Tam spousta talentů končí.
To předpokládám, že váš případ nebyl.
Za to musím poděkovat rodičům, drželi mě zkrátka, brzdili a do sedmnácti jsem nikam nesměl. Sice jsem je za to nenáviděl, protože celý tým chodil, ale teď jim moc děkuji. Možná by mě to pohltilo a nemuseli jsme tady teď sedět. Budu to praktikovat i na své potomky, protože tahle cesta je dobrá.
Potomky tedy chcete také vést k fotbalu?
Ne, samozřejmě budou dělat to, co budou chtít, ale určitě je budu vést ke sportu. Aby sportovali, hýbali se, neseděli u počítače a neslavili každý pátek ukončení školy. (smích)
Vy jste možná měl kariéru fotbalisty danou i díky shodnému jménu s bývalým brankářem českého nároďáku. Jan Stejskal, hrdina MS v roce 1990, gólman Slavie i Sparty.
Nevím, jestli mi chtěli rodiče buď pomoct, nebo uškodit. (smích) Ale dost tohle jméno slýchám. Že je to můj táta, že jsem protlačovaný, takže z téhle strany je to takové těžší. Ale proč na to jméno nenavázat a znovu ho v profi fotbale neobnovit. Bylo by to hezké. Pana Stejskala znám osobně, trénoval mě a sám mi říkal, ať tomu jménu nedělám ostudu. (smích)
Zmiňovaný Jan Stejskal hrál i za Queens Park Rangers. Zahraničí je pro každého fotbalistu takovým největším hnacím motorem. Máte nějakou vysněnou destinaci?
Táhne mě to do Španělska, možná i kvůli Ikerovi. Líbí se mi španělský styl a fotbal, dost často ho sleduji. Většinu kluků to táhne do Anglie, ale pro mě je to Španělsko nebo Portugalsko. Teplo, fotbal, žádná válka. A to mám rád. Bez zahraničí by se fotbalista nikam neposouval a je potřeba mít takové cíle.
Tím konkrétním cílem je tedy po vzoru Ikera slavný Real Madrid?
Real Madrid, ale vlastně jakýkoliv španělský klub kromě Barcelony by mi neuškodil. (smích)
Cítím lehkou rivalitu. Teď už bývalý hráč Barcelony Lionel Messi by tedy asi nebyl vaším oblíbeným spoluhráčem.
Uctívám jeho dovednosti a techniku. Respektuju ho všema deseti, s Ronaldem je jedním z nejlepších hráčů, kteří tady kdy běhali. Jsem rád, že jsem ho zažil jak v dětství, tak v současnosti, kdy se na něj můžu koukat.
Utkat se s Messim tváří v tvář, to by asi bylo něco. Je právě on tím hráčem, kterého byste v souboji jeden na jednoho nechtěl?
Ba naopak, přál bych si, abych proti nějakému velkému hráči chytal. Motivovalo by mě vychytat ho. Není to noční můra, ale spíš božské přání.
Co dalšího kromě vychytaného Messiho pro vás představuje vrchol kariéry? Ligový titul, Liga mistrů, mistrovství světa?
Chytat pravidelně evropské soutěže. Ať už Evropskou ligu, Ligu mistrů. Být oporou týmu. Buď českého, nebo zahraničního. A vlastně i reprezentace. Je čest reprezentovat svoji zemi a zkusil jsem si to v mládeži. Teď to ještě dodělat a hrát za seniorskou. To je pro mě hnací motor. Dostat se tam a třeba být i člen základní jedenáctky.
Zkušeností z mládežnických reprezentací už máte spoustu, mezi muži se ale zatím tolik neprosazujete. Je to náročným přechodem z dorostu?
To si nemyslím. Podle mě jsem ten přechod zvládl docela dobře. Ale nevím, asi jsem neměl to štěstí. Všechno jsou to rány, člověk si pak všeho víc váží. Ze své cesty ale neustoupím, kdo si počká, ten se dočká. Věřím, že mi to fotbalový pánbůh vrátí. Nejsem naštvaný, jedu dál a někdy to přijde.
Nelitujete tedy ani přestupu do Slavie, ve které zatím na šanci jen čekáte?
Určitě ne. Naopak, Slavia mi dala hrozně moc a posunula mě. Pohlíží se tam na fotbal z pozice světového klubu. Co si budeme, Slavia už mezi těmi velkými kluby je. Ničeho nelituji, jedu dál. Naopak, vidím jen pozitiva. Nevzdal jsem to a nechci být zaškatulkovaný jako spokojená dvojka. Věřím, že to někde, třeba i tady v Olomouci, ukáži naplno.
Pozitivní energie z vás přímo sálá. Což by možná mohlo mít souvislost i s příspěvkem na Instagramu, na kterém jste s Janem Mühlfeitem, bývalým pracovníkem Microsoftu a současným uznávaným mentorem, lídrem a odborníkem na lidský rozvoj. Mohl byste to přiblížit?
S Honzou už na hlavě pracuji druhým rokem, protože vím, že hlava je pro sportovce hnacím motorem a osmdesáti procenty výkonu. Hlavu jsem měl dobře nastavenou i předtím, ale ještě mě zdokonalil. Pracujeme, co měsíc si voláme a myslím si, že ve fotbalovém balíčku by to měl mít každý hráč. Na tréninku můžete být Ronaldo, ale přijde zápas a máte hnědé trenky. To není dobře. Chci být připravený i na zahraničí, abych pak nepřišel a neklepal se. Dává mi to hrozně moc a jsem rád, že i on sám mi chce pomáhat. Nepřestanu, moc mi to takhle vyhovuje.
Mohla by být právě mentální trénink odpovědí na problémy, kterým sportovec čelí? Jaké je hlavní poselství?
Žít v přítomném okamžiku a i v zápase neřešit blbosti. Soustředit se na míč. Už mám i postupy, jak se do toho okamžiku dostat. Mou negativní vlastností bylo, že při koncích zápasu jsem začal myslet na to, že bych mohl udržet nulu a většinou jsem do dvou minut dostal gól. Tohle mi pomohlo a doufám, že to zúročím.
Podle vašich slov je jasné, že mentální koučink považujete za klíčový. Moc hráčů, kteří podobnou věc dělají, ale není.
Většina lidí si myslí, že ne, ale hlava je osmdesát procent. Vidím to na sobě. Když myslíte na něco jiného, výkon jde úplně jinam. Takže to doporučuji všem. Pro profesionálního fotbalistu je to často obrovský nápor, což sílí i se sociálními sítěmi. Lidé vám všelijak nadávají, takže i tohle je podle mě důležité s někým řešit. Buď se zkušenými kluky v kabině, nebo s mentory. Aby se hlava dostala znovu do dobrého nastavení.
Máte v tomto směru nějakou osobní zkušenost se sociálními sítěmi?
Já jsem splachovací, flegmouš. Občas si to přečtu, ale řeknu si k tomu svoje a spíš se tomu zasměji. Kdybych měl číst všechno, tak už někde visím. (smích) Mám dobrou povahu, ba naopak mě to v práci spíš posune. Dostane mě to na motivační vlnu. To samé na stadionu, když na mě křičí, dostanu se tím do přítomného okamžiku. Lepší, než kdyby bylo hrobové ticho.
Prázdné tribuny vám tedy příliš nevoní.
Je to jednodušší pro komunikaci, ale já jsem radši, když jsou tribuny plné. Čím víc lidí, tím lépe se mi chytá.
Poslední věc. O jaké Janu Stejskalovi uslyšíme třeba za 5 let?
Doufám, že o tom, který přestoupil do Španělska a je pravidelným účastníkem reprezentačních srazů. Budu se snažit, tohle je můj cíl. Možná to bude znít trochu namyšleně, ale bez takových cílů to nejde. Probíráme to i s Honzou (Mühlfeitem), máme horizont pěti let, kam se chceme dostat. Posouvat se krůček po krůčku, na vrcholu pyramidy je přesně tohle.
Myslíte Španělsko?
Ano, ano, určitě. Španělsko a nad tím repre.
