Když začali bratři Dasslerové vyrábět v prádelně své matky boty na zakázku, rozhodně si nemysleli, že by jejich výrobky mohly být jedny z nejnošenějších na trhu. Jejich život ovlivnila válka a neklapalo to ani doma. Právě kvůli rozepři dvou bratrů ale vznikly dnes jedny z nejúspěšnějších sportovních značek na světě. Jak to ale celé doopravdy bylo?
Ve dvacátých letech byli bratři Dasslerové společníky firmy Dassler Brothers Sports Shoe Company, která fungovala v matčině prádelně v malém německém městečku Herzogenaurach. Adolf Dassler, přezdívaný Adi, byl tichý, přemýšlivý řemeslník, který navrhoval a vyráběl boty. Rudolf, kterému se říkalo Rudi, byl naopak extrovert s duší obchodníka.
Obrovský prvotní úspěch jejich společná firma zaznamenala v roce 1936, kdy se jim podařilo přemluvit jistého Američana Jesseho Owense, aby jejich boty obul na olympijských hrách v Berlíně. Americký sprinter získal na olympiádě čtyři zlaté medaile a díky famózní propagaci se začala poptávka po botách zvyšovat.
Stačila jedna věta
Ale znáte to, úspěch dokáže rozkmotřit i rodinu. Během chvíle došlo k několika incidentům, které bratři nedokázali zkousnout. Největší rána však přišla v období druhé světové války, kdy spojenci bombardovali jejich rodné město. Když Adi se svojí ženou vlezli do protiraketového krytu, Rudi s tou svou už tam nějakou dobu pobývali a při vstupu svému bratrovi řekl následující.
„Ti špinaví parchanti jsou zase zpátky!“ zakřičel na něj. Rudi měl samozřejmě na mysli ozbrojené síly, které je bombardují, ale bratr Adi jeho výrok pochopil jinak a myslel si, že je mířený proti němu a jeho manželce. V roce 1948 si tak bratři rozdělili svoji firmu, zaměstnance a majetek.
Adi pojmenoval svoji firmu „Adidas“, tedy jako složeninu prvních písmen jeho jména a příjmení. Rudi chtěl udělat něco podobného a tak svoji firmu pojmenoval nejprve „Ruda“. Název se mu ale příliš nelíbil, takže ho změnil na ráznější název „Puma“.
Svoje továrny si postavili na opačných koncích města a díky rozkvětu se oba starali o největší ekonomický přínos městu. Každý, kdo ve městě bydlel, pracoval v jedné nebo druhé továrně. Spor ale postupem času nabíral na síle tak, že se do něj vložilo celé město a lidé si dokonce nemohli brát svoji spřízněnou polovičku, pokud pracovala v druhé továrně.
„Město ohnutých krků“
Situace ve města začala být opravdu vyhrocená a okolní vesnice začali Herzogenaurachu přezdívat „Město ohnutých krků“. Bylo to kvůli tomu, že každý se vám ve městě nejdříve podíval na boty, než s vámi začal komunikovat. Pokud jste měli na sobě boty z opačné továrny, odmítal se s vámi dotyčný bavit. Spor nikdy neustal, bratři Drasslerové jsou dokonce pohřbeni na opačné straně města u svých továren a ne vedle sebe, jak to u rodin bývá.
