V dubnu 1993 skončil poslední československý ročník, který měl 14 mužstev (10 českých, 4 slovenské) a z titulu se radovala pražská Sparta. Ta byla hlavním favoritem první samostatné hokejové extraligy, kde se představilo 12 mužstev. Nakonec mělo finále v ročníku 1993/1994 jiné obsazení a pro titul si senzačně došla Olomouc. Ta v semifinále dokázala vyřadit suverénní Kladno a tato série byla na události možná nejzajímavější v celých devadesátých letech.
Základní část totálně opanovalo HC Kladno, které bylo hlavním favoritem i před play off. Málokde se v České republice rodili tak skvělí hokejisté, jako v tomto středočeském městě. Konkurovat může snad jen Litvínov a Pardubice. A mančaft, který měl na jaře 1994 k dispozici Jan Neliba, byl neuvěřitelný. Počítejte: v brance Jaroslav Kameš, v obraně František Kaberle, Jiří Veber, Libor Procházka či Drahomír Kadlec. A pak ten útok. Pavel Patera, Martin Procházka, Otakar Vejvoda, Josef Zajíc, Radek Gardoň či mladíci Petr Ton a Patrik Eliáš. Či na první pohled ne tak hvězdní David Čermák (současný kouč Českých Budějovic) a Tomáš Mikolášek, ale i tihle dva dávali dost gólů. A to se tehdy hrálo pouze na tři útoky, zkrátka co hráč, to hvězda! Ať už současná, nebo budoucí.
V prvním kole play off dostalo Kladno osmý Litvínov a hned první zápas vyhráli Severočeši. Jenže poté se tým okolo nového vládce Patery rozjel a postoupil do semifinále. V něm čekala favorita Olomouc, která postoupila ze sedmého místa a nečekaně hladce vyřadila České Budějovice. Stejně hladce ale vyhrálo Kladno první dva zápasy v semifinále shodně 4:1. „Jeli jsme na Moravu a mysleli jsme si, že to půjde samo,“ vzpomínal útočník Gardoň.
Po dvou prohrách si vzal v kabině slovo Moravanů Jiří Dopita. „Pánové, já jsem se vrátil domů z Berlína pomoct a odehrát tady dobré play off. Prohrát můžeme, ale mě by strašně mrzelo prohrát s týmem, který je minimálně stejně dobrý jako my,“ hecoval spoluhráče.
„Do série navíc vstoupila činnost manažera Olomouce Pavla Čecha, který i přes média vytvářel tlak na naše hráče, a to v té době nebylo vůbec zvykem. Když se k tomu přičte to lehounké podcenění, protože jsme s Olomoucí v základní části neměli problém, tak to byla klíčová věc pro vývoj série.“ vzpomínal také pro Českou televizi tehdejší kapitán Kladna Josef Zajíc. O co přesně šlo? Čech si s některými kladenskými hráči povídal, šířil různé fámy. Stačilo, aby pak hráč udělal chybu a hned byl podezřelý. Manažer Olomouce se zkrátka dokonale dostal favoritovi do hlavy.
Série se stěhovala na rozhodující 5. zápas do Středu Čech a vyvrcholení bitvy vstoupilo do dějin.
I přes hodně pochroumané sebevědomí či výroky manažera Čecha nechtělo Kladno ztratit celou sezonu. V netypický čas v sobotu od 14 hodin dalo vzpomenout na své lepší výkony a v 1. třetině vstřelilo čtyři branky. Problémem bylo, že stejný počet gólů dala i Olomouc! Neuvěřitelná třetina tak skončila 4:4. Jednoznačně lepším týmem byli ale domácí, hosté se prosadili z pouhých pěti střel na branku.
Proto už ve 12. minutě stáhl domácí kouč Neliba z brány Jaroslava Kameše a nahradil ho nezkušeným náhradníkem Chladem. O tom, co se dělo o přestávce v kladenské kabině, kolují legendy. Trenér Neliba byl hodně impulzivní člověk a měl nařknout gólmana, že zápas prodal. Kameš patřil celou sezonu k nejlepším brankářům ligy, dokonce se dostal na olympiádu do Lillehammeru.
Jenže když se k jeho podezřelému výkonu přičte informační válka, která celou sérii provázela, nebylo se Nelibovi moc co divit. „Byli jsme úžasná parta, ale v tom nešťastném semifinále se všechno rozhádalo. Čech nás rozebral do posledního šroubku,“ smutnil Gardoň. Zápas pak dospěl až k nájezdům, když duel skončil 5:5. Střelcem rozhodující nájezdu byl Jiří Dopita a Mora postoupila senzačně do finále. Kameš už za Kladno nikdy nenastoupil. V extralize udělal docela slušnou kariéru, hned rok nato chytal opět finále za Zlín, ale ve středočeském městě je personou non grata. Co na to hlavní postava celé aféry? „Pořád se mi to nedaří setřást. Ani čas to nezahojil, pořád je to ve mně,“ cítil křivdu i po deseti letech. Už navždy se s ním táhl stín „prodavače.“
Na jaře 1994 se hrály duely ještě o 3. místo a zde Kladno přemohlo Spartu. V brance nastoupil jistý Tomáš Vokoun. „Celá ta sezona pro nás byla jedna velká zkušenost. Zkušenost pro hráče, trenéry i média. Byla to válka. S odstupem let pěkná válka, v které jsme prohrávali,“ usmál se po 25 letech kapitán Zajíc. Bronzové medaile byly pro úžasnou kladenskou generaci zklamáním. Nikdy už titul nebyl tak blízko. V téhle sezoně a v tomto týmu se ale začala formovat generace, která už za pár let dosáhla na ty nejvyšší mezinárodní úspěchy.
Nastalo finále, které mělo nečekanou účast. Pardubice vs. Olomouc. První zápas, opět na nájezdy, zvládly Východočeši. Hrdinou byl šoumen David Pospíšil. Pak už se ale Olomouc rozjela a po vyhrané sérii 3:1 na zápasy se radovala ze senzačního titulu. „Když jsme doma hráli s Budějovicemi, na stadionu se narychlo tloukli nějaké VIP. Oni se ptali, na co to je? Říkali jsme, že na finále. Dostali 3:0 a šli,“ usmíval se náhradní brankář Ladislav Blažek. „Finále byla obrovská událost, v Olomouci nebyly vidět shody, lidi viseli na konstrukcích, co drží světla,“ pokračoval Blažek. Poslední série už byla poněkud všední, nejsilnější vzpomínkou je podivně otočená bitva s Kladnem.
Tým vedl Josef Augusta, slavný kouč, který v budoucnu také sklízel zlata u národního týmu. V bráně byl vynikající Pavel Cagaš, přes kterého se právě Blažek nedostal příliš do branky. Hrdina z roku 1994 si ale v budoucnu prošel velkým problémem, když byl v roce 2003 za podvody odsouzen na šest let vězení nepodmíněně.
V obraně byli oporami Flašar, Látal, Vavrečka a především Josef Řezníček, last minute posila před play off. V útoku Chalánek, Čikl, Eichenmann a Jiří Dopita, který přišel, viděl, rozhodl a vrátil se do Německa.
Rok 1994 přinesl šokujícího mistra, ale to nebylo nic proti tomu, co přinesl rok 1995.
