Vážil 620 gramů a šanci na přežití měl 5 procent. Nejtěžší boj ale vyhrál a teď slaví zlato

Není to tak dávno, kdy fanoušci žasnuli nad příběhy olympijských hrdinů v Tokiu. Snad ještě silnější jsou ale ty, kteří píší sportovci na paralympiádě.

Muži a ženy na paralympiádě jsou opravdoví hrdinové. Stejně jako jejich zdraví kolegové do toho dávají neskutečnou dřinu a odříkání, navíc se rvou s tělesným handicapem, za kterým se často skrývá doslova boj o život.

Narodil se předčasně, lékaři mu ale zachránili život

Příkladem za všechny může být vozíčkář z Velké Británie Andrew Small. Narodil se předčasně. Na svět přišel už ve 22. týdnu a vešel by se do dlaně. Vždyť vážil jen něco přes půl kilogramu, přesně 620 gramů. To s sebou samozřejmě přinášelo obrovské zdravotní komplikace. Jako zázrakem se ho lékařům podařilo zachránit.

Neobešlo se to ale bez následků a ochrnutý Small se může pohybovat jen na vozíčku. Přesto si ale plní své sny a dotáhl to až na paralympiádu, kde závodil na stometrové trati. „Měl jsem pouze pětiprocentní šanci na přežití. Dostat se až sem je naprosto šílené,“ popisoval po svém vítězství Small.

Táta držel palce u televize, synovi to přineslo štěstí

Ale to předbíháme. Před startem nepatřil k favoritům. Tím největším byl Kuvajťan Ahmed Almutairí, jenž obhajoval titul z Ria. Nejvážnější adept na zlato ale netušil, jak odhodlaného soupeře má ve Smallovi.

Brit vypálil do závodu jako blesk a už ho nikdo nechytil. Do cíle dorazil v čase 17,73 vteřiny, který znamenal zlato. „Je to úžasné. Zvlášť když si uvědomím, že hry vlastně ani nemusely být. Občas se musím štípnout, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá,“ soukal ze sebe dojatý Brit.

„Chtěl bych poděkovat svému trenérovi, svému týmu, a především své rodině za všechno, čím si se mnou v posledních dvou letech prošli,“ vzpomněl své nejbližší šťastný vítěz. Přátelé a rodina sice nemohli být přímo u toho, všechno ale od brzkého rána sledovali v televizi.

Na záběrech, které zveřejnil britský paralympijský tým bylo vidět, že to nejvíc prožíval Andrewův táta, který si málem umačkal palce. Ale přineslo to štěstí. A když jeho syn projel cílem jako první, mohlo se začít slavit.

Pro Smalla, který udělal za pár let obrovský progres, to byla už druhá olympijská medaile. Paralympijské hry v Londýně v roce 2012 sledoval ještě v televizi, o čtyři roky později v Riu už závodil a byl z toho bronz. Teď přišlo vysněné zlato.