Jednoho jasného rána před sto lety se více než tisíc belgických, francouzských a britských vojáků v první světové válce rozhodlo odložit na chvíli pušky a vystoupit ze svých zákopů, aby strávilo Vánoce v příměří. Štědrý den si všichni užili i se svými německými nepřáteli na západní frontě. Vzácný okamžik, který byl viděn pouze jednou v dějinách, je vnímán jako jakýsi zázrak. Co se to vlastně na Štědrý den odehrálo?
Dodnes nikdo přesně neví, jak tento posvátný okamžik začal. Ani to, jak skončil. Spisů mnoho a vzpomínek jakbysmet, nikdo se však neshoduje v ucelenosti příběhu. Lidé tento okamžik berou jako jakési kouzlo Vánoc. Většina zpráv naznačuje, že příměří začalo zpíváním koled ze zákopů. Byla krásná měsíční noc, všude ticho a na zem se usazoval jemný bílý poprašek. Graham Williams v dokumentu pro New York Times popsal vzpomínky na tuto krásnou chvíli.
„Nejdříve Němci zazpívali jednu ze svých koled a my jsme potom zazpívali jednu naši. Až když jsme spustili O Come, All Ye Faithful, němci se okamžitě přidali ke zpěvu stejné hymny na latinská slova Adeste Fideles. V tu chvíli jsem si pomyslel, že je to neskutečný zázrak. Dva nepřátelé zpívají stejnou koledu uprostřed války,“ zavzpomínal Graham, voják z 5. střelecké londýnské divize.
Druhý den ráno se na některých místech vynořili němečtí vojáci ze svých zákopů a anglicky volali „Merry Christmas“. Spojenečtí vojáci je opatrně vyšli pozdravit. V jiných zákopech Němci drželi cedule s nápisem „My nebudeme střílet, Vy nebudete střílet!“ a v průběhu dne si vojáci vyměňovali dary v podobě cigaret, jídla, knoflíků a klobouků. Vánoční příměří také umožnilo oběma stranám konečně pohřbít své mrtvé kamarády, jejichž těla ležela týdny na zemi.
Historek kolem zázračného dne koluje hodně. Jenda například zmiňuje britského vojáka, který si nechal ostříhat vlasy od svého předválečného holiče. Další příběhy mluví například o prasečí pečínce nebo fotbalovém zápase.
Gólů jako máku
Improvizovaná kopaná vzala všem dech, podle spisů se proti sobě postavili nepřátelské země a na chvíli si užívali sportovního vydovádění. U některých zápasů známe dokonce i výsledky. Podle některých válečných deníků porazil 133. královský saský regiment (tedy Němci) Skoty 3:2.
„Robert Graves z druhé strany výsledek potvrzuje, dodává však, že to bylo jen proto, že reverend Jolly, který zápas soudcoval, „prokázal příliš moc křesťanské dobroty“ a nechal skórovat Němce, i když byl v jasném ofsajdu,“ informují tehdejší záznamy.
V jiném duelu prý zase naopak s přehledem vyhrávali Skotové 4:1. Zápasy nepřipomínali ani zdaleka fotbal, který vidíme v televizi teď. Byla to spíše velká mela a kopa legrace. Příměří bylo rozšířené, ale ne celoplošné. Důkazy naznačují, že na mnoha místech střelba pokračovala. Nejméně ve dvou došlo k pokusu o příměří, ale vojáci pokoušející se sbratřit byli zastřeleni nepřátelskými silami. Nepřátelství se vrátilo, na některých místech později toho dne a na jiných až po Novém roce.
„Pamatuji si to ticho, ten děsivý zvuk ticha. Byl to krátký mír v hrozně dlouhé válce,“ vzpomínal později pro The Observer jeden veterán z pátého praporu Černé hlídky, Alfred Anderson.
Jak válka pokračovala, způsobila takovou zkázu, že vojáci byli zoceleni vůči brutalitě války. Zatímco po zbytek 1. světové války se občas chvíle míru objevila, už nikdy ale nenastala v takové míře, jako v roce 1914 na Vánoce.
