Louis Zamperini měl celkem pestrý život. Poté, co soutěžil na olympijských hrách v běhu v roce 1936 v Berlíně, ho posléze čekalo bránění své země za druhé světové války. Přežil pád letadla, dva roky v zajateckém Japonském táboře a na stará kolena pořádal přednášky o svém životě. Neobyčejný život obyčejného sportovce.
Louis Zamperini se narodil 26. ledna 1917 v Oleanu ve státě New York. Jako malý neměl zrovna velké štěstí, několikrát se málem utopil nebo dokonce uhořel při požáru. Zamperini byl často jako malý šikanován a to hlavně kvůli rodičům, kteří nemluvili anglicky. Aby našel útočiště, přihlásil se v patnácti letech do atletického kroužku. Nejenže se mu dařilo, ale také se inspiroval sportovci jako byl například Glenn Cunningham. Právě ten jako dítě přežil téměř smrtelné popáleniny a přesto se stal profesionálním běžcem.
Začátky běžecké kariéry
Poté, co Zamperini v roce 1934 vytvořil národní středoškolský rekord v míli tím, že ji uběhl za čtyři minuty a 21,2 sekundy, rozhodla se University of Southern California udělit mu stipendium. Mladý sportovec odjel do New Yorku kde uběhl 5000 metrů v jedné z nejhorších vln veder, svým výkonem se kvalifikoval na Olympijské hry v Berlíně. Tím, že se probojoval na Olympijské hry, ocitl se Zamperiny na dosah mocného vládce Adolfa Hitlera, který si ho po výkonu nechal zavolat na krátký rozhovor.
„Ach, ty jsi ten chlapec s rychlým finišem,“ poplácal ho po zádech Hitler.
Ztroskotání na moři
V roce 1940 se přihlásil k národnímu letectvu. Jelikož se dobře zaučil a byl ku prospěchu státu, dostal za úkol najít ztroskotané letadlo. Mise se ale nepovedla a jejich letadlo se zřítilo do moře. Pouze on a dva další vojáci přežili. Se svými dvěma kolegy zaháněly týdny hlad, žízeň a napadání žraloky. Pili pouze dešťovou vodu a chytali podivné ryby. Jeden z vojáků zemřel 33. den na moři, kdežto zbylý dva se po dvou týdnech doplavili na Marshallovy ostrovy.
Japonský vězeňský tábor
V roce 1993 Zampeliniho rodiče obdrželi dopis od prezidenta Roosewelta, že je jejich syn po smrti. Nikdo však netušil, že sportovec stále žije. Po vyplavení se na ostrově byli zajati Japonci a odvlečeni do tábora. Až do roku 1945 byli každý den biti.
„Snesl bych jakékoliv bití a fyzické trety. Tohle bylo ale jiné. Chtěli zničit moji důstojnost a to jsem nemohl snést,“ uváděl na svých přednáškách Zampelini.
Když Japonci zjistili, že se jedná o olympijského běžce, začali se k němu chovat trochu jinak. Začal pro ně být totiž zajímavý a v mnoha ohledech nápomocný. Poté, co se Zampeliniho zeptali, jak dokázal přežít, řekl jim, že musel zabrousit do své běžecké minulosti.
„Za prvé, pokud chcete uspět, musíte se naučit sebekázni. Za druhé, musíte mít důvěru sami v sebe a věřit tomu, že ať čelíte čemukoliv, prostě dokážete uspět. A pak je tu taky aspekt udržení se ve formě a nesmíme zapomenout na humor, ten mi vlastně zachránil život,“ uvedl již zesnulý sportovec.
Konec dobrý, všechno dobré
Když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo, dostal se sportovec zpátky domů do USA. Přežil hlavně díky představě Japonců o jeho nevyčíslitelné pomoci. Bohužel po čase se sám obrátil k alkoholu, aby ze své hlavy vyhnal démony z války. Byl ženatý 54 let, než jeho žena Cynthia zemřela v roce 2001. Zamperiniho středoškolský rekord nebyl překonán dlouhých 20 let. V roce 2014 zemřel na zápal plic, zanechal po sobě dvě milující děti. Ještě předtím, než opustil tento svět, objížděl různé besedy a školy, aby vyprávěl svůj jedinečný příběh.
