Více
    10.8 C
    Czech
    Pondělí 15. dubna 2024

    Jan Koller exkluzivně: V kariéře jsem dosáhl všeho, jedna věc mě ale budí ze spánku

    Kdo sledoval pondělní soužení českých reprezentantů v Moldavsku, možná si vzpomněl na něho. Na Jana Kollera. Na jeden ze symbolů slavné fotbalové éry, který v národním dresu nastřílel 55 branek. Právě dnes slaví jubilejní 50. narozeniny a našemu webu poskytl rozhovor.

    Fascinovala mě vždy jedna statistika. 13 zápasů – 13 gólů. To byl Váš start do reprezentace. To jsou až Haalandovská čísla. Co se musí vše sejít, aby tohle klaplo? Je to především o sebevědomí, o nějaké vlně, na jaké hráč v tu chvíli je?

    Musí se toho sejít moc. Hlavně, aby tým šlapal. Tenkrát si to sedlo, přenesl jsem si formu z klubu, takže jsem si věřil a měl jsem k dispozici skvělé spoluhráče, kteří mi pomohli.

    Bohužel tahle skvělá série skončila právě na EURU 2000. To je památné především kvůli Collinově penaltě. Jak jste tuhle situaci viděl ze hřiště, byla to velká bezmoc?

    Je pravda, že střelecké štěstí mě opustilo na šampionátu. Jak proti Holandsku, tak proti Francii jsem nastřelil tyč a břevno. Tam ten gól chyběl. Poté přišel ten památný okamžik, kdy jsme prohráli z penalty 0:1. Těžko říct, jestli to ovlivnil. Samozřejmě, mohl takové zákroky posoudit stejně i na opačné straně… Takhle to holt dopadlo. Spíše mě mrzí ty dvě šance, třeba nás to mohlo posunout do dalších bojů mistrovství.

    Kvalifikace na MS 2002 se začala lámat k horšímu. Co bylo vlastně špatně, kdy vše vyvrcholilo neúspěchem v baráži s Belgií? Chyběl třeba někdo jako Jiří Němec?

    Tuhle kvalifikaci jsme dojeli především na nedisciplinovanost. Začal to zápasem na Maltě, kde jsme remizovali a Tomáš Řepka se tam nechal vyloučit. Mně se stalo to samé na Islandu a celé to vyvrcholilo v baráži s Belgií, kde se to nesešlo. Našlapali jsme jako tým a nezvládli to.

    Pan Karel Brückner byl asistentem Jozefa Chovance. Najednou povýšil. Byly třeba z vaší strany nějaké pochybnosti, jestli se na tento post hodí nebo to do sebe od začátku zapadlo?

    Jestli si dobře pamatuji, tak po Pepovi Chovancovi byli v jednání tři jména. Pan Brückner, pan Jarabinský a pan Petržela. Ten ale ze začátku odmítl. Pana Jarabinského jsem znal ze Sparty, pana Brücknera jsem neznal vůbec. Mezi hráči jsme ro vůbec neřešili a jen jsme čekali, kdo to vezme. Nakonec volba padla na pana Brücknera a ukázalo se, že ta volba byla volba správná. Zažili jsem úžasné časy našeho nároďáku, kdy vzal do týmu svoje úspěšné mladíky z jednadvacítky, zůstali jsme pár starších a byl z toho úžasný tým.

    Patřil jste do rady starších. Existovalo, že by se Karel Brückner k Vám zastavil pro radu, koho třeba postavit či o názor na nějaký taktický prvek?

    O radu asi ne, ale celkově se utvořila osa týmu. Vznikla hierarchie, kapitánem byl Pavel Nedvěd a jeho zástupcem Karel Poborský. To byli takoví šéfové týmu a zároveň spojkou mezi kabinou a trenérem. Zbytek to akceptoval a respektoval. Šlapali jsme jako tým, i když tam byli velcí hráči, kteří hráli ve špičkových klubech prim a věděli jsme, kdo jakou má pozici a klapalo to výborně.

    Vy osobně jste zažíval zřejmě životní období, gólů jste střílel mraky, dokonce i Realu Madrid. Byla reprezentace přesto něco víc, ať už kvůli kvalitě týmu, češtině, nebo zkrátka i kvůli větší srandě?

    Na klubový úrovni jsem hrál proti nejlepším fotbalistům světa. Ale na srazy národního týmu jsem se těšil, protože jsme byli skvělý tým a dobrá parta. O čemž svědčí i to, že se scházíme i teď, když už nám kariéry skončily.

    Jeden dotaz trošku mimo. V reprezentaci se na pouhý jeden sraz mihnul Jan Šimák. Vy jste ho zažil v Bundeslize. Pavel Nedvěd ho obrovsky chválil. Byl skutečně tak na výši a byl to zároveň skutečně takový svéráz, který by se vedle Rosického s Nedvědem v reprezentaci neprosadil?

    U Honzy Šimáka byla škoda, že nesloučil svůj talent s hlavou. Po technické stránce byl skvělý fotbalista, ale bohužel byl takovej, že měl okamžiky, kdy ho to nebavilo a nedával tomu všechno. To ho doběhlo. V Hannoveru na něj vzpomínali strašně rádi, dostal volnost, ale když po něm někdo chtěl, aby do toho víc šlapal, tak se zasekl a bohužel tomu nedával všechno. Byla to škoda, talent měl od pánaboha, ale takových hráčů je spousta.

    Začala přicházet velká vítězství. Nejen v kvalifikaci, ale i v přátelských utkáních proti Francii či Turecku. Říkali jste si, že nemůžete prohrát a jeli EURO 2004 vyhrát?

    Jeli jsme tam s tím, že po neúspěšným EURU 2000 a neúspěšný kvalifikaci o MS 2002, tahle generace dozrála a když je 10 – 11 hráčů opravdu v těch nejšpičkovějších klubech v Evropě, tak jsme chtěli něco dokázat. Asi jsme nepomýšleli rovnou na vítězství, ale chtěli jsme postupnými kroky nahoru. Nejdříve ze skupiny a jít co nejdál. Nakonec z toho byla bronzová medaile, i když si myslím, že jsme tam tenkrát měli na to, abychom zvítězili. Ale celkově jsme udělali dobrý dojem.  

    Byl v období Dortmundu na stole nějaký přestup a vy jste zůstal ve známém prostředí třeba i kvůli reprezentaci, abyste nevypadl třeba ze sestavy?

    Když jsem hrál za Dortmund, tak už jsem byl přece jen starší. Ale konkrétní nabídka byla právě po EURO 2004, kdy mě chtěl Olympique Marseille. Ti měli velký zájem, ale zrovna v tu dobu se měnil v Borussii trenér, když skončil Mathiass Sammer a přišel Bert van Marwijk.  Nevěděl jsem, jak bude chtít pokračovat a jak semnou bude počítat. Takže jsem si chtěl nejdříve sednout s ním a poté řešit další nabídky. A on si neuměl představit sestavu beze mě, takže bylo rozhodnuto. V Dortmundu se mi líbilo, a tak jsem zůstal a dokončil celou smlouvu do roku 2006.

    S Nizozemskem jste hráli několikrát, byl to v té době velký rival. Chvíli to vypadalo, že se snad potkáte i ve finále EURA 2004, zase tolik nescházelo. Na vás v soubojích vycházel Jaap Stam. Z toho šel respekt. Tvrdý výraz, hora svalů. Hrálo se proti němu špatně?

    V tu dobu já byl opravdu zvyklý hrát proti nejlepším obráncům světa, takže jsem z něj strach neměl. Souboje s ním byly tvrdý, ale vždycky férový. Za to jsem si ho strašně vážil. Nic jsme si nedarovali, ale nebylo to zákeřný. Takže na něj rád vzpomínám.

    Na koho jsou z nizozemského týmu nejpůsobivější vzpomínky? Je to právě Stam, Davids, Kluivert nebo třeba Van Nistelrooy?

    Celkově měli Holanďani tenkrát excelentní tým. Hráli možná ještě v lepších klubech než my, a hlavně rád vzpomínám na to, že oni tenkrát chtěli hrát útočnej ofenzivní fotbal. A my taky. Zápasy s nimi byly vždycky o útočení a atraktivitě.

    Mimochodem, která stoperská dvojice byla náročnější? De Boer  –  Stam nebo francouzská  Blanc – Desailly? 

    Pro mě asi Blanc – Desailly. Francouzi v té době měli skvělej nároďák a já byl teprve benjamínek v národním týmu a musím uznat, že to vzadu měli hodně dobře propracované. Hlavně Desailly byl hodně důrazný obránce, takže mě se složitěji prosazovalo proti těmto obráncům.

    Jedna věc, která může vzbudit nepříjemnou vzpomínku. Gólová šance proti Řecku v 80. minutě, po narážečce Tomáše Rosického. Bylo to něco, co vás budilo ze spánku?  

    Popravdě mě to budí dodneška, když vidím ty záznamy. Tenkrát jsem ten zápas mohl rozhodnout a mohli jsme si zahrát finále. I když jsme s Tomášem byli hodně sehraní, tak nevím proč, ale myslel jsem, že mi to takhle rychle nevrátí. Nečekal jsem to s nažil jsem se to co nejrychleji vystřelit a ni jsem pořádně nemířil a bohužel to šlo vedle.

    Dá se určit jeden top zážitek? Gól Skotsku, bitvy s Nizozemskem nebo třeba gól na mistrovství světa?

    Určit jeden okamžik je těžký. Rád vzpomínám na ten gól Skotsku na Letný, který rozhodl o postupu. Ale stejně rád vzpomínám na góly Holandsku a Dánsku právě na EURU 2004. Ty důležitý góly, kde byla skvělá atmosféra něco rozhodly, tak na ty vzpomíná člověk rád.

    Nechci se úplně šťourat v mistrovství světa 2006, které pro vás bylo bolestné, ale jeden dotaz bych přesto měl. Celkovou účast velice ovlivnila zranění. Dosáhnul by tým úspěchu jako na EURU dva roky nazpět kdyby byl kompletně fit, nebo už tým neměl takovou sílu?

    Právě, že neměl. Byli jsme už starší hráči. V Portugalsku jsme to odjeli ve 12 – 13 hráčích, byli jsme sehraní. Poté oznámil Pavel Nedvěd, že po mistrovství Evropy ukončí reprezentační kariéru. Do toho Karel Poborský se vrátil do Budějovic hrát druhou ligu, poté zranění, já měl přetržený křížený vaz, Tomáš Rosický měl problémy, Vláďa Šmicer, Vratislav Lokvenc, nakonec i Milan Baroš… A do toho začali přicházet noví kluci, kteří se zbytkem nebyli tak sehraní a celé se to rozpadlo. Už tam nebyl ten drajv, který byl v roce 2004.

    Následovalo EURO 2008 – atmosféra už nebyla taková, někteří hráči skončili, Tomáš Rosický byl zraněný, trochu i fanoušci, jako by se odklonili. Za mě to bylo takové divné EURO. Váš pohled?

    Za mě taky. Já v té době už ani tolik nehrál v klubu. Nakonec jsme se na EURO dostali, ale už jsem cítil, že nastal pro mě konec. Musím říct, že jsem si to už ani pořádně neužil. Nakonec to byla škoda, byli jsem kousíček od postupu ze skupiny a mohli jsme tam něco třeba uhrát. Začínala se obměňovat generace a já věděl už během šampionátu, že oznámím konec v reprezentaci.

    Byl na hřišti nějaký protivník, který byl zároveň kamarád? Co třeba Roberto Carlos nebo Philipp Lahm, se kterými byli díky Vaši výšce až ikonické souboje?

    Většinou když jsem hrál v reprezentaci proti někomu z klubu, tak jsme se vždycky zdravili, ale třeba Roberto Carlos na mě na hřišti působil jako velkej sympaťák, i když jsme se vůbec neznali.

    Bylo něco, co jste si v kariéře nesplnil a měl jste na to?

    Moje kariéra byla si nad očekávání úspěšná. Já jsem si splnil všechno a jediný, co mě asi mrzí, je, že jsme tenkrát v Portugalsku nevyhráli mistrovství Evropy, protože jsme to měli.

    Nyní za sebou máme reprezentační dvojzápas. Zahrajeme si na věštce: Kdo a kdy překoná 55 gólů Jana Kollera?

    (Směje se). Doufám, že se toho dožiju. Nejblíže k tomu má asi Patrik Schick, i když to bude mít těžký, vzhledem k tomu, že teď toho moc nenahrál… Musí se to všechno sejít, aby útočník měl skvělý servis, aby Vás zásobovali přihrávkami, aby se Vám vyhýbala zranění. Tohle, když se sejde, tak by to mohl někdo překonat.

    Sledujte nás na sítích

    Holloway a Gaethje. Jeden z vrcholů UFC 300 skončil překvapivě 

    UFC 300 nabídlo fanouškům jedno z nejvýraznějších momentů večera, a to souboj mezi Maxem Hollowayem a Justinem Gaethjem. Oběma borcům se podařilo vytvořit napínavé a emocionálně nabité chvíle, které si diváci jistě dlouho zapamatují. Výkonem večera byl sice oceněn náš český samuraj Jiří Procházka, Holloway ovšem nijak nezaostává. 

    Scottie Scheffler vyhrál druhý Masters během tří let. Nyní spěchá domů na narození prvního dítěte

    Světová golfová jednička, 27letý Scottie Scheffler, si v neděli 14. dubna 2024 v Augustě National zajistil svůj druhý titul z Masters během tří let. Scheffler zahrál závěrečných 68 ran a skončil o čtyři rány před Švédem Ludvigem Abergem.

    Holloway a Gaethje. Jeden z vrcholů UFC 300 skončil překvapivě 

    UFC 300 nabídlo fanouškům jedno z nejvýraznějších momentů večera, a to souboj mezi Maxem Hollowayem a Justinem Gaethjem. Oběma borcům se podařilo vytvořit napínavé a emocionálně nabité chvíle, které si diváci jistě dlouho zapamatují. Výkonem večera byl sice oceněn náš český samuraj Jiří Procházka, Holloway ovšem nijak nezaostává. 

    Scottie Scheffler vyhrál druhý Masters během tří let. Nyní spěchá domů na narození prvního dítěte

    Světová golfová jednička, 27letý Scottie Scheffler, si v neděli 14. dubna 2024 v Augustě National zajistil svůj druhý titul z Masters během tří let. Scheffler zahrál závěrečných 68 ran a skončil o čtyři rány před Švédem Ludvigem Abergem.