Vítězství, které si svět každé olympijské hry připomíná. Aneb příběh o tom, jak poslední místo těsně před cílem stále neznamená konec nadějí. Story kolem Stevena Johna Bradbury se zapsala do dějin svou krásou neočekávaného. Dnes je ze slavného shorttrackaře motivační řečník.
Zimní olympijské hry v roce 2002 přinesly mnohé, jednou z nejpodivnějších příhod však zůstává vítězství v rychlobruslení na krátkou trať v podání Stevena Bradburyho. Pro některé zázrak, pro jiné náhoda. Jedno se však závodníkovi musí nechat, už navždy bude zapsán jako olympijský vítěz.
Steven Bradbury se narodil v roce 1973 ve městě Camden v Austrálii. Svoje nadšení pro rychlobruslení zdědil po svém otci, který též závodil v barvách svého národního týmu. Před vrcholem a následně koncem své kariéry se Steven zúčastnil i předchozích olympiád, exceloval ve štafetách, například na zimní olympiádě v roce 1994 v Lillehammeru vybojoval bronz. Na hrách v roce 1998 bohužel kvůli sražení spolujezdcem vypadl a obsadil až 21. místo.
Zranění před senzací
V roce 2000 utrpěl Steven vážné zranění hlavy, když při vyhýbání se spolujezdci narazil do bariéry. Lékaři mu tehdy naordinovali konec kariéry, on se však nevzdal a v roce 2002 si domů přivezl svoje první a zároveň poslední zlato ze zimních olympijských her.
Zároveň tato medaile byla úplně první, kterou Australané získali. Stevena ale během bohaté kariéry nepotkalo jen tohle jediné zranění, v Montrealu mu spolujezdec omylem přejel bruslí po stehně, což znamenalo neskutečných 111 stehů a 18 měsíců rekonvalescence.
Den D
„Náhodný hrdina“ nebo „poslední na nohou“. Takovéto označení dostal australský rychlík po dojetí závodu. Pět sportovců na startu, v cíli jen jeden, navíc ten, který byl v průběhu úplně poslední. Steven se po celý závod držel na chvostu, jeho protivníci mu nedali ani k přednějším místům čuchnout.
Co se ale nestalo. Padá jeden, padá druhý, třetí a nakonec i čtvrtý. Steven se tedy jakýmsi zázrakem stal zlatým medailistou na 1000 metrů. Tímto závodem všem ukázal, že nic není do poslední chvíle ztracené. Ihned po závodě rozloučil se svojí sportovní kariérou, protože jak je známo, přestat se má na vrcholu.
Život po olympiádě
Po hrách nastartoval kariéru jako motivační řečník a televizní komentátor australských televizních stanic během zimních olympijských hrách. V roce 2005 vydal také autobiografii Last Man Standing, česky Poslední muž na nohou.
K tomu se s ním navíc pojí i další zajímavost. Označení „Doing a Bradbury“ vstoupilo do slovníku jako „ztělesnění nepravděpodobného úspěchu proti všem předpokladům“. V roce 2007 mu byla udělena medaile Řádu Austrálie za zlatou olympijskou medaili a byl uveden do Síně slávy australského sportu.