Letošní Rally Dakar byla pro české barvy povedená. Řada umístění mezi elitou, největší úspěch si ale přivezl Martin Macík. Se svou posádkou vybojoval v kategorii kamionů skvělé stříbro a slavnou trofej Beduína přivezl do Česka po 16 letech, kdy byl Aleš Loprais třetí. Macík je náročný profesionál, na ostatní i sám na sebe. Vždycky chce maximum a možná i proto říká: „Jsem nadšený, skvělý úspěch, ale stejně mě štve, že jsme nevyhráli.“
Máte to stále v sobě, nebo už převládá slastný pocit z medailové pozice?
Snažím se to ze sebe dostat pryč. Dakar je o problémech a asi to dopadlo opravdu tak, jak mělo. Ale zároveň si říkám, ano, je to nepříjemné, ještě když víte, že na to fakt máte, od techniky, přes tým, posádku a zastaví vás takové hlouposti… Když se na trati něco stane, už během etapy se vám honí hlavou, že je to ztracené, ale další den naopak najedete na soupeře půl hodiny, ztráta se zmenšuje a najednou vám to zase zpátky dodá sebedůvěru a sebevědomí. Jdete do toho znova a znova… Jasně, druhé místo je vynikající, navíc já jsem po pravdě ani nevěděl, že je to 16 let od bronzu Aleše Lopraise, takže až později jsem si uvědomil, že je to úspěch i z historického hlediska. Ale stejně mě štve, že nejsme první. (úsměv)
Co tedy podle vás rozhodlo?
Snažím se už o tom nemluvit z pohledu kdyby… nemám to rád, ale rozhodly druhá a devátá etapa, šutry, voda, přes dvě a půl hodiny ztráta… fakt obrovská smůla. Kdyby to byla moje chyba, nebo selhání navigátora, tak si řeknete, ok, nepovedlo se nám to, ale tady to tak nebylo… Letos jsme fakt měli kvalitu, bylo neuvěřitelné, jak rychle jsme dokázali jet, s jakým klidem. Nikdo si moc neumí představit, jak rychle se letí, to je šílený, byla to hrozná palba, ale bavilo nás to moc.
Je tedy na čem stavět a cíl vyhrát zůstává i pro příští rok?
Ochutnali jsme něco, v co jsme doufali… už před dvěma lety jsme skončili čtvrtí a vyhráli jsme tři etapy, ale teď se povedl začátek, vyhráli jsme prolog, první etapu a tak… takže nás to namlsalo, hrozně mě nabíjelo, jak je nadšený tým kolem mě. Všechno fungovalo parádně. Ať bylo bláto, déšť, kluci šli a makali, přijelo se v osm večer a do rána do pěti dřeli… Ale všichni všechno zvládali. Bylo to drsné, ale klobouk dolů před týmem, auto bylo vždy připravené, dokonce jsme strávili na autech o třetinu méně času než loni. Preventivně jsme měnili díly, pracovali na vylepšení auta, aby se nemuselo každý den něco řešit a opravovat.
Máte skvělé zázemí a je vidět, že jste profi tým.
Dnes už to můžu říct, jsme opravdu profi tým. I sami pořadatelé už o nás prohlásili, že mezi kamiony jsme nejprofesionálnější tým. Oceňují, jak s tím projektem pracujeme, co vše děláme na trati i v zázemí. Máme 8 doprovodných kamionů, 8 mediálních aut, 4 závodní kamiony… a nenastala jediná logistická chyba, kdo dělá logistiku, tak to určitě ocení. Všichni byli tam, kde měli být, všichni odjeli, kdy měli, všichni přesně věděli, co mají dělat. Máme dva manažery, táta dělal rozhodnutí, nestalo se, aby v bivaku nebylo něco připravené. Měli jsme obytný vůz, sprchy, fyzio, svoji kuchyň, kávu, vývar, člověka v hospitality. Bez skvělého zázemí už dnes ani nejde udělat TOP výsledek. Stává se, že máte třeba i dobrou techniku, vedete si slušně… ale pak vás to dožene, nejvíc nečekaných zvratů je na konci závodu, lidi už jsou unavení, selhává technika, něco upadne, koncentrace polevuje… Špičkový tým se vším všudy k úspěchu potřebujete, bez toho už to nejde.
Jak budete druhé místo slavit?
Přiznám se, že tohle moc neumím, jsem workoholik, jsem racionální člověk a sám úplně neslavím… Já si spíš v klidu lehnu, odpočinu, budu hlavně s rodinou. Obětoval jsem hodně, hlavně před Dakarem, rodina trpěla, tak teď budeme hlavně spolu.
Ale slavit budete vlastně s fanoušky ve vašem seriálu Posedlí Dakarem, ne?
Ano, hrozně moc se na to těším, ta oslava nastane vlastně za posledním dílem. Projekt Posedlí Dakarem vznikl tak, že fanoušci chtěli víc a víc informací… Dnes už je toho všude dost, ale i tak fanoušci chtějí další detaily a zážitky, proto jim je chceme nabídnout. Dříve tolik možností nebylo, dnes už je víc obrázků, videomateriálů a je u toho i víc legrace. Vidíme se s fanoušky, sdílíme tu vzájemnou energii. Začínáme doma, tedy Sedlčany a Praha, a končíme v Brně. Tam je plno dobrých barů, tak bude prostor i na tu oslavu.
Letos se fanoušci navíc mohou těšit na vytouženou trofej.
Nevěřil byste, jaký rozdíl to dělá… Sám jsem nečekal takový zájem už u nás v týmu. Každý se s Beduínem chtěl vyfotit. A každý fanoušek ho bude chtít vidět, což mi přijde hrozně hezké. Ano, je to ta trofej… Prahli jsme po ní dlouho, ale až když ji konečně máte, doceníte to a uvědomíte si tu sílu. Je to velký tahák, myslím, že i díky té trofeji to letos bude hodně jiné.
