Není moc českých nebo slovenských hráčů, kteří by se mohli pyšnit více než pěti sezonami strávenými v top evropských klubech. Neústupný stoper Martin Škrtel ale ano, v Liverpoolu strávil přes 8 let a vydobyl si pozici klubové legendy. Během rozhovoru vzpomínal na nejlepší zápasy, nejlepší stadiony nebo oblíbené spoluhráče.
Čtyřnásobný nejlepší fotbalista Slovenska, ruský a turecký mistr, vítěz Poháru UEFA nebo anglického Ligového poháru. Takhle nějak by mohl vypadat životopis slovenského beka Martina Šktela. Bývalého zadáka Trenčína, Zenitu Petrohrad, Liverpoolu, Fenerbahce a Basaksehiru.
Narostlý obránce strávil většinu své fotbalové kariéry na Britských ostrovech ve službách slavného Liverpoolu, kde má na kontě neskutečných 320 zápasů. Jak na své působení v zahraničí současný hráč Spartaku Trnava vzpomíná? To prozradil v rozhovoru pro Sports24.cz.
Martine, většinu fotbalové kariéry jste strávil v Liverpoolu. Co všechno vám tenhle klub dal? Jak na své časy u Reds vzpomínáte?
O fotbalové stránce se ani bavit nemusíme. Hrál jsem v nejlepší lize světa, s hráči jako Gerrard, Torres nebo Suárez a hromadou dalších, kteří patřili ke špičce. Vlastně se nemusíme bavit ani o tom, proti jakým hráčům jsem hrál. Do fotbalového života mi to dalo hodně.
Do toho osobního také?
Když jsem byl v Liverpoolu, tak jsem se oženil, narodil se mi tam syn, takže Liverpool bude pro nás vždycky druhým domovem. Vzpomínám na to jen v dobrém. Navíc, vydržet v takovém klubu 8 a půl roku není jednoduché a ti hráči, kteří šli do Anglie, mi potvrdí, že adaptace není snadná. Zvyknout si na tlak, zápasy, tlak ze strany fanoušků, médií. Na to, že se mi tam podařilo zůstat takovou dobu, můžu být pyšný.
Jste s některými bývalými spoluhráči stále v kontaktu?
Už je to dlouho, co jsem odtud odešel. Přátelství nebo vztahy jsou ve fotbale hlavně v dobu, kdy tam působíte. Když se pak ale stěhujete ze země do země, vztahy trochu uvadají. Ale samozřejmě se s každým snažím být v kontaktu. Doufám, že až budu mít čas, za kluky do Anglie nebo za Danielem (Aggerem) do Dánska odjedu.
Kdybyste měl vypíchnout jeden konkrétní zápas ve své bohaté kariéře, který by to byl? Pokud je to tedy vůbec možné.
Těch zápasů bylo dohromady tak 500, takže těžko vybírat jeden konkrétní. Ale každý si bude pamatovat třeba finále poháru s Liverpoolem ve Wembley, kde se mi navíc podařilo dát gól a vyhráli jsme. Něco takového se nezapomíná. Pak samozřejmě, když jsem vyhrál titul v Zenitu a Basaksehiru. Když něčeho takového dosáhnete, tak si to budete pamatovat navždy.
Vždycky to ale určitě nebyly jen příjemné zápasy. Které byste z paměti nejraději vytěsnil?
Každá prohra mě mrzela, hlavně když jsem byl mladší, tak to pro mě byl konec světa. Ale vím, že v Anglii už mě navedli k tomu, že se nedá nic dělat a musím se dívat jedině dopředu. Na jednu rovinu byl dal třeba ty, ve kterých jsem si dal vlastní gól.
Hrával jste v Rusku, Anglii, Turecku. Kde to bylo nejlepší, co se týče atmosféry na stadionu?
Mluví se, že v Anglii je nejlepší, ale paradoxně jsem hrál i zápasy, při kterých bylo na stadionech ticho. Na zápasy tam cestuje strašně moc fanoušků z celého světa, kteří jdou na fotbal a snaží se všechno jen točit. A ti ortodoxní fanoušci se pak občas na fotbaly ani nedostanou. Ale samozřejmě derby s United, Evertonem, Chelsea měla vynikající atmosféru. A v Turecku, když jsme hráli derby proti Galatasaray, jsem ještě nic podobného nezažil. Nebylo slyšet jediného slova, hlavně, když jsme hráli venku. Pískalo na nás tehdy 60 tisíc lidí a měli jsme husí kůži.
Rozumím tedy správně, že to bylo hlavně Turecko?
Když ve Fenerbahce nevedete, tak na vás začnou fanoušci pískat, křičet. Ale na to všechno se dalo zvyknout, atmosféra na stadionu je vynikající. Já jsem si přesně tohle užíval, derby proti Galatasarayi, Besiktasi, Trabzonu. Tam na nás doslova házeli zapalovače, mince, všechny možné věci. O to víc pak ale chutnalo vítězství, kdy jsme se před soupeřovými fanoušky mohli radovat. Vždycky to bylo vyhecované.
Tehdy mladý Aršavin v Zenitu, van Persie ve Fenerbahce, Robinho v Basaksehiru. Plus celá řádka prvotřídních fotbalistů v Liverpoolu. Kdybyste měl jednoho týmového kolegu označit za nejlepšího, se kterým jste kdy hrál, kdo by to byl?
Hlavně v Liverpoolu jsem v té době hrával s nejlepšími hráči na světě. Ať už to byl Gerrard, Torres, Suárez. Každý hráč byl v něčem specifický. Ale kdybych měl vybrat jednoho konkrétního, na hřišti nebo mimo něj, byl by to Gerrard. Na svém vrcholu kariéry to byl nejlepší záložník na světě. Vždy připravený pomoct, žádné hvězdné manýry, nic takového. Pořád jsme v kontaktu, vždy, když něco potřebuji, tak se na něj můžu obrátit. Čím větší hráč, tím větší člověk.
Existoval i někdo, koho jste naopak nerad bránil a měl z něho noční můry?
Nedá se říct, že bych měl z někoho vysloveně noční můry, ale každý útočník byl něčím jedinečný. Nebylo snadné bránit Drogbu, Adebayora, Rooneyho, Diega Costu. Já jsem se vždy snažil hrát tak, abych splnil úkoly a zabránil gólu. Někdy se to povedlo, někdy ne.
